Báje a pověsti

O Soběšicích a okolí se za dávných časů našich pradědů a prabáb vyprávěly bajky a pověsti. Bylo by škoda zapomenout, jakými zkazkami si naši předkové zpestřovali dlouhé večery bez rádia a televize...

(Podle pověstí nasbíraných v letech 1928 - 48 učitelkou Annou Duškovou, působící několik let také v Soběšicích, sepsaly do knihy Z podhůří Šumavy Jaroslava Sucháčová a Ludmila Hromádková.)

(Pověst ze Soběšic)

Už je tomu hodně dávno, když jel sedlák Kavale do Horažďovic na jarmark prodat koně. Ještě za soumraku vyvedl čeledín koně ze stáje na dvůr a postříkal ho vodou se slovy: „Kolik krůpkůch, tolik kupcůch!“

Připomenul sedlákovi, než nasedne na bryčku, aby ze statku vykročil pravou nohou: „To proto, aby se vám, pantáto, nic zlýho nestalo.“ Uvázal koně za bryčku a ještě popřál: „Dobrý pořízení. Pámbů s váma a zlý pryč. Zdrávi dojeli.“ Pak konečně sedlák Kavale vyskočil na kozlík bryčky a vyjel směrem k Horažďovicům.

S prvními slunečními záblesky se hustou ranní mlhou pozvolna prodíral úsvit. Koně šli pomalu po známé silnici a pranic jim nevadily šedivé mokré chomáče usazující se na okraji cesty. „Divný kuropění,“ pomyslel si Kavale a zatoužil po teple svého útulného gruntu. U mačického rybníka míjel ženu, která tam postávala celá zahalená do zeleného vlňáku. Když sedlákovi pokynula rukou, aby zastavil povoz, dlouhé husté třásně vlňáku se v mlze stříbřily a pohupovaly jako vlnky na rybníc

Sedlák zastavil povoz. „Dobrýtro, taky na jarmark?“ zeptal se ženy. „I kdeže, jdu jen kousek cesty, do Frymburka,“ švitořila a z vlňáku vykukovaly na sedláka velké zelené oči. „Dete z daleka?“ vyzvídal Kavale. „Zdaleka? Ani moc ne, jen ze strašeňskejch samot,“ líbezně odpověděla žena a už se hrnula k sedlákovi na bryčku. Trochu si natřásla ten prapodivný vlňák a pohodlně se usadila vedle Kavaleho na kozlíku. Sladce se na něho podívala a její velké oči zářily úsměvem.

„Co by to mohlo bejt za samoty? Všecky znam a žádnou takovou podivnou ženskou sem tam nikdy nepotkal,“ v duchu mudroval sedlák Kavale a pranic nedbal na půvaby a svůdné tetelení ženy vedle sebe. „Že ty ženská budeš hastrmanka z frymburskýho rybníka a že ty mne chceš vočarovat?“ napadlo sedláka. No počkej uvidím, ci si zač,“ poposedl blíže k ženě tak, že si sedl na cíp její sukně, který vyčuhoval z vlňáku. Mlčky pak jeli dál, skorem až k Frymburku. Najednou žena poprosila, aby sedlák zastavil, že ten kousek do vsi už dojde sama. Kavale zastavil koně a čekal, až žena vstane. Ta se nemohla pohnout, protože jí pevně seděl na sukni. „Prosím, pane, pusťte mne,“ žadonila. Ale Kavale se jen usmíval a ještě těsněji přisedl k hastrmance: „Kdepak, na trh do Horažďojc se mnou pojedete, aby sem měl při prodeji koně štěstím“ zahřímal. Hastrmanka se lekla. Přestala se sladce usmívat, slibovala všechno možné, jen aby ji sedlák pustil a začala úpěnlivě naříkat.

V tom zasvištěl od frymburského rybníka prudký vítr, mlha klesla k zemi a před vozem stál vodník. Škemral, prosil a ubezpečoval Kavaleho, že se mu dobře odmění, jen když pustí jeho ženu. A už vplétal jednomu koni do hřívy červenou pentli.

Kavale slýchával, že hastrmani přinášejí štěstí. Pozdravil vodníka: „Dej pánbů šťastný dobrýtro.“ A odsedl si. Hastrmanka hned hup z vozu a než se sedlák nadál, zmizela kamsi i s hastrmanem. Koně pozvolna sami rozjeli bryčku a pokračovali v cestě.

Na jarmarku v Horažďovicích pak Kavale vypletl červenou stužku z hřívy koně a schoval si ji do kapsy. Doma ji uložil do truhlice k rodinným písemnostem a modlitebním knížkám. Věřil, že mu bude nosit štěstí, protože koně na jarmarku výhodně prodal.