1. polovina 20. století

Zastupitelé v první polovině 20. století se příliš nepřičinili o rozvoj vesnice. Jak praví obecní kronika, panovala mezi nimi určitá sobeckost a sousedská zášť. Sváry vzniklé při dělení obecních pozemků přetrvávající více než půl století poznamenaly život obce. Výraznějšímu budování čehokoli nového škodila vzájemná nevraživost. Mimo postavení nové školní budovy v roce 1911, nezaznamenaly Soběšice žádné zvelebení, ačkoli měly poměrně velké příjmy z obecních lesů. Vždy když byl podán někým návrh na něco nového, vystoupil jiný radní a protestoval, aby snížil prestiž konkurenta a vyzdvihl svoji.

Například připojení Soběšic na elektrickou síť bylo navrženo již v roce 1932, kdy bylo založeno Družstvo pro rozvod elektrické energie. Zastupitelstvo však odmítlo dát příspěvek na budování rozvodů a tak z úmyslu sešlo. Slavnostní rozsvícení obce se proto konalo až 17 let poté, v roce 1949. Podle zápisů z obcecního zastupitelstva podobným způsobem skončily i návrhy na zavedení vodovodu, jenž měl zmírnit nouzi o vodu, kterou obec trpěla, neprošel ani návrh na kanalizaci či další výstavbu.

V roce 1923 byl na návsi postaven pomník padlým vojínům v 1. světové válce. Náklady činily 5440 Kč a 10 hal. Kámen si na něj přivezli stavitelé ze Stružinců.

Jako významný pokrok vnímala obec v roce 1930 zřízení státní autobusové, tzv. poštovní linky Horažďovice - Soběšice - Nezdice. Nejen kvůli spojení s městem, ale lidé se pyšnili i tím, že jméno obce zaznělo v souvislosti se zřízením spoje při jednání Parlamentu v Praze. Pro malou vytíženost však byl provoz 31. 1. 1933 ukončen.

Velikou snahu o zvelebení obce vyvíjel na přelomu 30. a 40. let zejména řídicí učitel Rudolf Pešek. Přišel s programem nazvaným Lepší Soběšice. Ten měl znamenat rozvoj a zkrášlení obce. Poté, co Hitler zabral Sudety a republika přišla o nejznámější letoviska Šumavy, měl se zdejší kraj stát přitažlivým pro turisty a rekreanty z vnitrozemí. Lesy přinášely do obecní pokladny dost peněz na investice a pochopení našel i na úřadech v Sušici a v Praze, které přislíbily subvence.

V plánu byla úprava návsi, vydláždění prašné silnice žulovými kostkami, vybudování chodníků, kanalizace, koupaliště, hřiště pro mládež, na vrchu Hořice měl vzniknout park a být vystavěn kostelík. Velkorysé představy zahrnovaly postavení obecního kulturního domu i měšťanské školy. Vedení obce podalo žádost o zřízení telefonní a poštovní stanice a autobusového spojení do Sušice a Strakonic. To vše se ale odehrávalo v kulisách okupace Československa a druhé světové války.

Válka zasáhla tragicky do života obce, podobně jako celé země. Potraviny byly pouze na příděl, lidé se obávali veřejně projevovat, aby je někdo neudal úřadům. Politický život v obci zcela ustal, ačkoli byl před válkou poměrně různorodý a rušný, zejména před volbami. Obecní kronika popisuje, že se všichni nechali zapsat do jediného povoleného politického hnutí Národní souručenství, nikdo nevstoupil do fašistické Vlajky, jen někteří občané se přihlásili za Němce.

Do vsi párkrát vtrhli němečtí vojáci a prohledávali domy. Lidé měli povinnost hlásit počet chovaného dobytka, husí a kachen. Vojáci zabavovali utajené kusy i schované zásoby masa či mouky. Několik občanů bylo kvůli zatajování dokonce odsouzeno na tři měsíce do vězení, které si odseděli naštěstí jen v Sušici, a k peněžitým pokutám.

Sušické Listy otiskly v lednu 1941 oslavný článek o programu Lepší Soběšice a snaze stát se vzornou obcí. Úsilí ale skončilo nezdarem. Největší díl viny připisuje obecní kronika řevnivosti mezi občany a také Václavu Kolářovi, který se přihlásil k německému občanství a sledoval v obci vlastní zištné zájmy. Zorganizoval petici proti zvýšenému obecnímu rozpočtu na zvelebování. Podepsalo ji 93 občanů, z nichž pak 70 podpis odvolalo, když úřad v Sušici prošetřoval důvody protestu. Tehdejší obecní kronikář Josef Sváta situaci doslova okomentoval: Je to smutná historie, jak se vedení obce, zastupitelstvo a občané zúčastnili úsilí o zvelebení Soběšic. V kronice vše popsal - dle jeho slov - pro výstrahu a příklad budoucím generacím, aby viděli, co způsobují nesváry a rozepře. Definitivně pak program Lepší Soběšice zhatila stále se zhoršující válečná situace a tvrdší postup protektorátních úřadů.

Přesto se některé plány i ve válečné době povedlo uskutečnit: 1. března 1941 začal jezdit denně autobus do Sušice a čtyři dny v týdnu do Strakonic. V únoru 1942, spustil autodopravce Karel Vojík v hostinci U Korálů promítání stálého biografu. První uvedený film To byl český muzikant provázel velký zájem a nával lidí. V červenci 1943 byl postaven na Hořici vyhlídkový pavilón - a to dokonce bez úředního povolení. V době okupace byly taneční zábavy zakázány, zato hned po jejím skončení v altánu často vyhrávala muzika a tancovalo se. Od září 1943 začal fungovat ve staré škole (kapličce) na návsi poštovní úřad.

V květnu 1945 osvobodila zdejší kraj americká armáda. Obecní kronika popisuje, jak lidé toužebně očekávali její příchod, jelikož přes Soběšice směrem na Kašperské Hory a dál do Bavorska prchaly zbytky německých oddílů, často i s těžkou technikou. Až do vsi bylo údajně slyšet vzdálené výbuchy při spojeneckém bombardování německého Norimberka či rakouského Lince a tamní zbrojovky Göringswerke. Místní se stali i očitými svědky náletů amerických hloubkařů, kteří ze vzduchu ničili projíždějící kolony. Trosky několika zničených německých tanků stály ještě dva tři roky po válce podél silnice k Damíči.

Obec se osvoboditelů dočkala 7. května odpoledne, kdy na náves dorazil džíp a tři tanky. Uvítal je špalír jásajících, místní hudba, děvčata v krojích a svátečně oděná školní dítka. Američané si zde na několik dní zřídili posádku, lidé je ubytovávali ve svých chalupách a večer pro ně pořádali taneční zábavy.