Hospodářství

Při sčítáni lidí v roce 1910 měly Soběšice 990 obyvatel. Což bylo historické maximum, od té doby se počet lidí trvale žijících v obci snižuje. Živili se hlavně zemědělstvím. Pěstovali žito, ječmen, vikev, pelušku, čočku a hrách. Z okopanin brambory, zelí, tuřín (jako potravinu i krmivo), pěstoval se zde i len. Počátkem minulého století se ve vsi dokonce zpracovával a tkalo se z něj sukno. Posledním tkalcem ve vsi byl starý Vojtínek (Bernad).

Obec vlastnila 75 hektarů, 23 arů a 92 m² lesů, nejlépe se dařilo smrku, borovici a modřínu. Ačkoli v okolí se ve velké míře pěstovaly buky (v mačických a žichovických lesích a dokladem toho je i jméno Bukovník), v soběšických lesích se téměř nevyskytovaly. Hospodáři měli zřejmě větší zájem o rychleji rostoucí dřeviny. Stromy byly vysázeny i podél silnice vedoucí přes náves. Staletá lípa stála na panském dvoře (čp. 1) před stodolou, když byla v roce 1906 poražena, měla v průměru 1,4 metru.

Sčítání dobytka v roce 1925 zaznamenalo v obci 37 koní, 526 kusů hovězího dobytka, 119 ovcí, 66 koz, 186 prasat, 131 králíků, 1485 slepic, 79 kohoutů, 239 husí a 4 krůty. Skutečná čísla byla pravděpodobně vyšší, neboť lidé se při sčítání obávali daní či poplatků a uváděli nižší počty. Včelstev se odhadovalo na 50 úlů. Z řemeslníků zde bylo nejvíce zedníků, truhlářů a kolářů. V roce 1926 jsou uváděni 2 kováři, 3 obchody, 3 obuvníci, 2 krejčí, 1 řezník a 2 tkalci. Dále 4 hostince, 1 filiálka konzumu, 3 mlýny, 2 pily, 1 obchod s vejci a 2 hokyně. Po domácku se vyráběly nejšle čili dřeváky, nůše, košíky, kosišťata, hrábě, ošatky na chleba. Na Parýzku se vyrábělo cementové zboží, u silnice za novou školou stávávala cihelna.

Zedníci a stavební dělníci pracovali u různých firem zejména v Plzni. Pěšky chodívali v neděli odpoledne do Žichovic na vlak a zase pěšky se po týdnu vraceli. Ženy, které zůstaly doma s dětmi, musely hospodařit na polích. V zimě chodily do lesů party drvařů na práci, kterou nazývali panskou robotou, neboť místo platu dostávali chvojí, vršky stromů a pařezy. Ženy domkářů a nemajetných jezdily do řepných krajů na pletí a okopávání cukrovky. Za sezónu si vydělaly 500 Kčs i více. Na podzim se jezdilo i s dětmi do okolí Žatce na česání chmele. Ještě dříve - za Rakouska - chodívali Soběšičtí na chmel údajně i do Bavorska, a to pěšky.

Dnes lesnatý vrch Hořice vyčnívající nad obcí býval holý. Jako první se přičinil o jeho osázení stromy učitel Šafařík už kolem roku 1890 a v této snaze pak pokračovaly další generace. Někteří lidé ze vsi zjistili, že vápenec z Hořice lze pálením zpracovat na vápno a postavili na severním okraji kopce lom a provizorní pec. Vápno bylo velmi kvalitní. Kvůli nedostatku financí, nedokonalosti pece i nepochopení některých podílníků nakonec ale s pálením přestali. Přesto ho vypáli tolik, že škola dokončená roku 1911 se stavěla údajně jen pomocí soběšického vápna. Hlavním organizátorem těchto pokusů byl Václav Řehoř, který s pálením skončil až ve 40. letech. V souvislosti s těžbou vápence se objevovaly i zprávy o úmyslu vybudovat odbočku železnice do Soběšic a těžit vápenec z vrchu Hořice průmyslově. Z plánů naštěstí sešlo a Soběšice nepřišly o svoji malebnou dominantu.

Až neuvěřitelně zní dneska fakt, že v obci fungovaly tři hudební kapely a v každé druhé chalupě se našel nějaký muzikant. Mnoho lidí, které neuživilo zemědělství, odjíždělo za prací k cirkusům do cizích zemí. Například v roce 1929 odjelo k různým cirkusům putujícím po celé Evropě i Orientě, 19 hudebníků a 25 dělníků.