2. polovina 20. století

Po válce se postupně život vrátil do obvyklých kolejí. Potraviny i další zboží byly sice stále na lístky, ale od března 1946 sortiment v obchodech obohatily zásoby UNRRA, které doputovaly do Evropy s americkou armádou. Mnoho z konzerv s hotovými jídly a různé pochutiny viděli Soběšičtí poprvé v životě. Zejména děti po šestiletém válečném půstu toužily po pamlscích, čokoládě a žvýkačkách. Opět se konaly obvyklé oslavy narozenin prezidenta Osvoboditele - T. G. Masaryka, Jana Husa, vzniku Československé republiky, plesy a taneční zábavy.

Ale hned první poválečné volby do Národního shromáždění (Parlamentu) v roce 1946 předznamenaly - podobně jako v celé republice - budoucí vývoj. V Soběšicích získali 206 hlasů komunisté, 108 lidovci, 84 sociální demokraté, 32 národní socialisté a 5 lístků bylo nevyplněných. Příznačná byla i ustavující schůze místního národního výboru, v kterém bylo zastoupení podle výsledků parlamentních voleb. Nejpočetnější komunisté se rozhádali mezi sebou a bez ohledu na hlasování všech zastupitelů vyloučili svého vítězného kandidáta, protože jiný z nich chtěl být místo něj předsedou. Osobní zášť a rozbroje se vrátily na scénu.

Několik desítek Soběšických, zejména mladších, se v ten poválečný čas rozhodlo přesídlit do Sudet, do opuštěných vesnic po odsunu německého obyvatelstva. Mnozí tam ale nezapustili kořeny a brzy se vrátili domů. V roce 1947 postavil vedle svého domu Jan Benada provozovnu na zpracování lesních plodin. Začal od lidí vykupovat sušené houby, borůvky, brusinky a mladé hříbky zavařoval do sklenic. Po znárodnění se provoz stal součástí potravinářského podniku Mykoprodukta, zpracovával se tu kromě lesních plodin také česnek a cibule, které vozívaly kamiony z Moravy, i další potravinářské komodity. Specialitou se staly konzervy se šneky pro export do Francie. Provozovna se postupně rozšiřovala, v 80. letech zde našlo práci dokonce 25 lidí. Provoz zde však byl po roce 1989 ukončen.

Počátkem února 1948 konečně obec přistoupila k elektrifikaci, budovaly se rozvody a přípojky, ale lidé nebyli spokojeni s kvalitou prací i materiálu. Ačkoli slavnostní rozsvícení obce se konalo 6. ledna 1949, některé přípojky byly dokončeny až v květnu.

Rok 1948 změnil život v celé republice. Po únorovém převratu v Praze byl i v Soběšicích zřízen akční výbor Národní fronty. Akční výbory neměly žádný právní základ, k jejich vytvoření vyzval Klement Gottwald, ale pod tlakem politické situace nikdo neodporoval. Začala vyhlášená očista veřejného života pod diktátem KSČ. V obci byli zvoleni noví členové národního výboru, sociální demokraté se museli sloučit s komunisty, lidovci a národní socialisté zastavili činnost. Nastala doba nesvobody a páchání křivd. Na venkově zejména při kolektivizaci, nuceném zakládání zemědělského družstva. (Je paradoxem života, že to, co bylo v 50. letech pro místní hospodáře zlem a utrpením, se postupem času stalo základem zlepšení životních podmínek lidí a rozvoje obce. A dnešní následník bývalého JZD má pro obec význam naprosto nezpochybnitelný.) Snaha o vznik družstva se jako první projevila v Damíči - už v roce 1950, ale zakrátko zase bylo na přání občanů rozpuštěno.

V témže roce nechal tehdejší národní výbor instalovat místní rozhlas. Hotovo bylo právě před poutí, a tak celý týden po obci slavnostně vyhrávala z tlampačů muzika. A také se začalo s budováním koupaliště. Ačkoli na něj získala obec státní dotaci, se stavbou byly potíže, byla přerušována a dokončena až v srpnu 1953. Říkalo se mu sice koupaliště, ale více než letním útočištěm dětí bylo husím rájem. Každé ráno vypustily panímámy z chalup dolní vsi husy, desítky ne-li stovky jich zalehly hladinu a pokálely břehy. Marné byly snahy mládeže po oplocení koupaliště, v souboji s dětmi husy jasně zvítězily. A tak největší užitek z vodního díla měly kromě hus hospodyně, které chodívaly ke kaberně máchat prádlo, a pak samozřejmě hasiči, pro něž byla nádrž nutným zdrojem vody. Dnes se z jeho užitku těší rybáři.

V roce 1952 založil přípravný výbor (jeho předsedou byl Jan Harant, místopředsedou František Blatský) s pouhými 10 přihláškami Jednotné zemědělské družstvo. Hospodařit začalo jen na 52 hektarech (přitom v obci bylo 760 hektarů obdělávatelné půdy). Přijely traktory ze Strojní a traktorové stranice, které rozoraly meze, největší lány vznikly na Stráži, za Hůrkou a ve Vůsle. Prvním předsedou JZD se stal Josef Dryje. Oblíbený asi nebyl, o čemž svědčí i záznam v kronice, že mu někdo podřezal na pozemku 27 ovocných stromů. Největší odpůrce založení JZD Karel Harant z č. 21 (po chalupě u Uhlíků) byl násilně vystěhován, prázdné stavení nikdo neopravoval, i když v něm zpočátku sídlilo zdravotní středisko, postupně chátralo až bylo zbouráno. Dnes na jeho místě o pouti stávají kolotoče.

Místní lidé nebyli tak zámožní jako hospodáři v úrodnějších krajích, ale i tak je měnová reforma v roce 1953 zle postihla. Staré peníze byly každému vyměněny za nové v poměru pět ku jedné pouze do 300 korun, nad tuto výši se měnily v poměru 1 nová koruna za 50 starých. Co to s úsporami udělalo je nabíledni. V průběhu padesátých let postupně v obci skončili jednotliví živnostníci. Ze čtyř hostinců převzala jeden Jednota, jeden zavřel a dva živořily. Skončily všechny tři mlýny, byla zrušena pekárna a ze tří truhlářů zůstal jeden, z pěti krejčích dva, ze čtyř obuvníků ani jeden.

V únoru 1956 udeřily třeskuté mrazy -32 stupňů Celsia a místy až -35°. Autobusy jezdily zpožděné, protože jim zamrzala nafta, u domů zamrzaly vodovodní trubky. Počátkem toho roku také uhynulo veliké množství ovcí. Onemocněly motolicemi, což měl zapříčinit předchozí velice mokrý rok, kdy se ovce pásly na podmáčených kyselých pozemcích. V celé vsi se proto hromadně ovce očkovaly. A téhož roku se zde objevila i první televize. Přístroj dostala darem místní veřejná knihovna.

V roce 1957 vstoupili do družstva další, značná část obyvatel však stále hospodařila soukromě. Nekonalo se sice celostátní sčítání lidí a majetku, ale přesto obec spočítala, jak se modernizuje. Zachytila to kronika: zatímco v roce 1937 byly v obci 2 motocykly, 1 osobní a 1 nákladní auto, 4 rádia. V roce 1957 tu měli lidé 68 motocyklů, 8 aut, 2 televizory a 138 radiopřijímačů, polovina domácností pak elektrickou pračku.

Od roku 1958 se rozběhla činnost divadelního kroužku Osvětové besedy, vedoucím a režisérem se stal řidič autobusu ČSAD Karel Chmelenský. První hrou byla fraška Pan radní si neví rady. Nejvíce představení nastudovali a odehráli soběšičtí ochotníci v průběhu první poloviny 60. let. Hereckou práci jim tu bohužel omezoval sál hostince u Motlů, který neměl divadelní jeviště. Velice úspěšná byla soběšická kapela Karla Kroupy, která koncertovala spoustu let po širokém okolí. Díky své proslulé kapele získal Kroupa dokonce přezdívku soběšický Kmoch. Místní kino pravidelně hrálo ve středu, v sobotu a v neděli, postupem let ale zájem opadl a návštěvnost slábla.

V roce 1960 se JZD Soběšice sloučilo s JZD Damíč. Rok poté dostalo podle vrchu nad vsí název JZD Stráž Soběšice, v roce 1962 se připojili družstevníci z Bukovníka a v roce 1963 z Mačic. Mimo družstvo v tu dobu hospodařilo 42 soukromých zemědělců soběšických, damíčských jedenáct. V letech tak zvané normalizace velice zesílil ekonomický tlak státu na zbytek soukromníků, a tak byli postupně do roku 1974 donuceni vstoupit do družstva téměř všichni i se svými 220 hektary půdy. Soukromě hospodařit zůstali pouze tři. Obecní kronika zaznamenala v roce 1977 úmrtí posledního z nich, Matěje Brabce z č. 101, a uvedla k tomu, že celý život oral a vykonával ostatní práce pomocí kravského potahu, což v tu dobu bylo už opravdu neobvyklé. Po listopadu 1989 se JZD Stráž Soběšice transformovalo na Obchodní družstvo Soběšice.

Výraznou modernizační událostí bylo v roce 1964 vyasfaltování prašné silnice vedoucí od Mačic přes Soběšice do Strašína. (Bohužel od té doby do dnes se její kvalita moc nezlepšila.) V roce 1965 si založili rybáři spolek. Za předsedu zvolili vedoucího Mykoprodukty Jana Benadu, do užívání jim obec dala čtyři rybníky: Dražka, Myslivnu, Mačický a Tisvici u Damíče.

Největším zdrojem informací pro toto nahlížení do historie jsou pochopitelně staré soběšické kroniky. Rok 1968, rok plný nejprve nadějí a pak hořkosti z okupace vojsky Varšavské smlouvy, zachytil tehdejší kronikář bohužel jen obecně z celostátního hlediska. Dění v Soběšicích vůbec nepopisuje, konkrétní příběhy z toho jara, kdy i tady se lidé toužili opět svobodně nadýchnout, v ní chybí. Autor tohoto textu, který tu o prázdninách pobýval u babičky, může přidat jen vzpomínku na hněv, obavy a trpkost, které zavládly, když si ráno 21. srpna lidé zapnuli rádio. Nikdo nevěděl, co přijde. Před prodejnou Jednoty se utvořila fronta, mouka a cukr rychle mizely z regálů, lidé se báli, jestli nebude válka. Místní omladina měla touhu něco podniknout, ale všude vládla bezmoc. Tak alespoň popsala asfalt na silnici vápnem azbukou v ruštině: Jděte domů!, ačkoli v ty dny ruské hordy do vsi nedorazily. A u táboráku na Hořici se při kytaře zpívala tehdejší populární Běž domů Ivane.

V roce 1971 začaly práce na vodovodu pro Damíč a Soběšice, do užívání byl předán 1. září 1974. Každá domácnost musela odpracovat 100 brigádnických hodin zdarma, celkové náklady na vodovod činily 1 319 417 Kčs a odpracovalo se 10 000 brigádnických hodin. Zároveň se na návsi místo zbouraného hostince U Motlů budoval v tak zvané Akci Z kulturní dům se sálem a restaurací. Dokončen byl těsně před poutí v roce 1975. Při slavnostním otevření vyhrávala hudba, přijeli bafuňáři z okresu a byla uspořádána hostina za 10 000 Kčs (ten rok činila průměrná měsíční mzda 2300 Kčs). A místní si užívali taneční zábavu až do rána bílého.

Na pokyn nadřízených orgánů se 19. listopadu 1979 sešli zvolení zastupitelé Soběšic, Mačic, Damíče a Bukovníku, kteří dostali za úkol odhlasovat si sloučení obcí pod jeden obecní úřad. Bukovnickým to bylo silně proti srsti, jedna zastupitelka - na normalizační dobu odvážně - veřejně prohlásila, že s tím občané u nich nesouhlasí. Obávali se, že se ocitnou až na chvostu obecního zájmu i poskytování financí. Odporovat pokynu shora si ale stejně netroufli. Na závěr bylo z 24 hlasů 23 pro a jeden se zdržel. A tak zde od roku 1980 existovala jedna velká čtyřobec. Bukovnická touha po samostatnosti se naplnila až pár let po sametové revoluci, v roce 1992. Součástí Soběšic zůstaly Damíč a Mačice.