O zakletých skalách

(Pověst z Damíče)

Na obecních drahách, které jsou dnes zarostlé borovicemi a smrky, tam u silnice k Soběšicům, jsou roztroušené skály. K těm skalám se váže jedna smutná pověst. Na drahách byla uprostřed studánka se zvlášť křišťálovou vodou, která každého pocestného osvěžila. Proto damíčští nechávali na kraji u kamene malý dřevěný žejdlík, aby se kolemjdoucí mohli napít.

Jednou tam pásl všechny ovce a kozy ze vsi pasáček z Damíče. Huňatý pes mu je pomáhal obhánět. Kde se vzala, tu se vzala, přišla k němu vetchá babička. „Prosím tě, chlapče, podej mi trochu vody z té studánky, jsem zesláblá a mám před sebou ještě dalekou cestu, nedošla bych domů.“ Než mohl pasáček z Damíče nabrat vody, přihrnul se jako vítr pacholek Matěj od soběšických Machů. Uslyšel stařenku a spustil: „Dyž vám nohy neslouží, máte sedět doma.“ A vody jí nepodal. Stařenka neřekla tak ani tak, jen ruce pozvedla. Vtom nastala tma, vítr dul ze všech stran, hrom burácel a ten rámus trval hodnou chvíli.

Když se vyjasnilo, po babičce ani památky. Na pastvině se objevila skála, u ní balvan a kolem roztroušeno kamení. A vypadalo to všechno tak, jak dodnes na drahách stojí. Jediný pasáček tam sál živý a od úleku nemohl ani hlásku vydat. To začarovala tajemná babička neochotného Matěje od soběšických Machů, psa, ovce i kozy v nehybné kamení.

A pasáček šel s pláčem k Damíči. Každému vyprávěl, co na vlastní oči viděl. O té smutné události, když babička zaklela všechen dobytek, co pásl. Dlouhou dobu neměli v Damíči žádné kozy ani ovce.

Pověst ale říká, až se skála s kamením pohne k samé silnici, tehdá bude ten synek se psem, kozami i ovcemi vysvobozený.

Zpět na Báje a pověsti