Černý myslivec

(Pověst ze Soběšic)

Podivný mrak se snesl nad Horským kopcem, když soběšičtí hospodáři jeli z vánočního jarmarku. V Kašperských Horách byla tehdy nouze o jablka. Do vyšších poloh přišla na jaře nečekaná mrazová pohroma. Na Soběšicku, kde jsou klimatické podmínky příznivější, se urodilo.

Bylo to těsně před Vánoci, na svatého Tomáše apoštola. Soběšičtí se vypravili do Kašperských Hor prodat šťavnatá, křehká a lahodná jablka. Nechyběly mezi nimi ani zimní hrušky máslovky. Na trhu byl o ovoce nebývalý zájem, hospodáři dobře prodali. S výdělkem byli nadmíru spokojeni. Nakoupili dárky a dětem pamlsky. Ještě zašli do hostince ke Skálům zapít ten zdařilý kšeft. Tam již seděli Nezdičtí a také známí ze Žlíbku, Pohorska a Ostružna. Povídalo se, povídalo, a než se hospodáři nadáli, táhlo na jedenáctou. Proto rychle zapřáhli. Připravené lucerny zavěsili na povozy a vyrazili domů, do Soběšic.

Vozy drkotaly do strmého kopce nerovnou, kluzkou lesní silnicí. Mráz štípal do tváří. Prudký vítr ohýbal větve stromů, které vytvářely tajemné stíny, jako by chtěly hospodáře postrašit a zahnat zpátky do Kašperských Hor.

Mladý Šandara si navlékl pletené palčáky. Beranici, které říkal tchořovka, postrčil na uši. Opratě držel pevně, přestože jeho volci nejevili o přírodní živly pražádný zájem. „Ještěže nechumelí a metelice nebije do vočí,“ zakřičel na pantátu Vojíka, který jel před ním. Neslyšel ho. A tak si Šandara začal v duchu představovat něco hezčího, než byla ta pochmurná cesta.

Vybavil si pohodu Štědrého dne. Pro ty menší sourozence bude děda vyřezávat ze dřeva zlaté prasátko. Nejmladší Rozárce možná i panenku. Pak začne stavět za oknem betlém. Přitom bude popíjet kořaličku tipličku. To proto, aby ho v létě na pastvě neštípaly mouchy tipličky. Návsí se bude rozléhat troubení obecního pastýře. Ve velké sednici již bude ke stropu připevněný stromeček. Až maminka pospraví dobytek, zavěsí na něj červená jablíčka a malé houstičky. Napeče je společně s velkou houskou a štrůdlem. Z kuchyně bude vonět houbový kuba, kompot muzika a švestková omáčka. Tu má ze všech těch dobrot nejraději. Šandara dostal hlad. Myšlenky na jídlo zaháněl vzpomínkou na hezkou Ančí Janderojc. V duchu viděl její dolíčky ve tvářích, až jí bude připínat na štíhlé zápěstí vánoční dárek, náramek z měňavých korálků a pozlacených plíšků. Koupil ho na trhu u nezdického Kafky.

Ten podivný mrak se snesl celkem nízko. Šandara zaklel. Přední povozy se zastavily. „Proč stojíme, strejdo?“zakřičel. Vojík neodpovídal. Šel tedy zjistit, co se děje. Nevěřil svým očím. Před prvním povozem stál myslivec. Vysoký, černě oděný. Dlouhé vousy mu sahaly až po pás. Světlo lucerny, kterou držel sedlák Kavale, se odráželo ve zlých, pichlavých očích. Přes rameno měl přehozenou pušku, hlavní dopředu. V ruce držel mohutnou sukovici. Upřeně se díval na vykulené sedláky. Stál mlčky, nepohnutě. Tma z černého mraku byla přímo zlověstná.

Soběšičtí se tiskli v hloučku před myslivcem. Měli strach. Všichni úzkostlivě čekali, co udělá. „Muský, copak si neumíme poradit?“ ozval se rázný Kavale. Nedalo se již mlčet. Pantáta Janout se rychle vzpamatoval. Myslivce zdvořile oslovil. Zeptal se, proč zadržuje jejich povozy. Vysvětloval mu, že je čeká dlouhá cesta domů.
Černý myslivec nepohnutě stál a zarytě mlčel. Sedlák Kavale na něho spustil neměcky, pak česky. Řekl mu také, že ten lauf by si mohl přehodit dozadu. To neměl dělat. Myslivec se rozčílil a vydával divoké skřeky. Nikdo mu nerozuměl. Pak začal na sedláky hrozit sukovicí. Ti měli tváře ztuhlé mrazem, napjaté strachem a únavou. Co dělat? Nebojácného mladého Šandaru napadla spásná myšlenka. Ač se teprve blížila půlnoc, přiložil dlaně k ústům a napodobil kohoutí kokrhání hlasitým: „Kykyryký...“ Myslivec zpozorněl. Než se Soběšičtí nadáli, zmizel v tom černém mraku.

Vítr ustal a začalo pomalu sněžit. Rychle se vrátili ke svým povozům. Pokračovali v cestě do Soběšic. Když míjeli Nezdice a před nimi se objevil obrys strašínského kostela, všem bylo hej!

Zpět na Báje a pověsti