Jméno Soběšice mělo ve středověkých
písemnostech podobu
Sobyezicz, Sobieczicz,
čili sídlo lidí patřících
Sobatovi, Sabatovi či možná Sobjetovi.

Feudál s podobným jménem však
z historických pramenů znám není.
Pozdější doba přinesla i různé varianty jména jako Sobieticze či Sobieczitz,
v některých farních knihách bylo tu a tam o písmeno víc či méně, záleželo na pisateli, jak přizpůsobil místní název při psaní v latině či německém švabachu.

oběšice byly odjakživa zemědělskou obcí. Obyvatelstvo tvořili poddaní, kteří robotovali na půdě feudálů. První zmínky o Soběšicích jsou proto jen kusé a strohé. Letopočet založení obce se odvozuje od nejstarších záznamů, které se datují k roku 1381.

Podle úředních zápisů z let 1380 až 1394 držel zdejší dvůr a poddané Karel z Zietossowa (patrně z Jetišova - viz poznámka pod čarou), který zemřel bez přímých dědiců a majetek tak měl připadnout králi, jestliže nikdo neprokáže nárok na pozůstalost. Po tak zvaném provolání odúmrtě v Sušici 26. března 1381 se přihlásil k majetku Heřman z Radkovic, který prohlásil, že již dříve dvůr (in Sobyezicz) koupil. Dle zápisu dosvědčil Racek ze Žihobec před místosudím Otíkem z Chrastu, že je to pravda, že Heřman drží dvůr v Soběšicích již rok.


Poznámka: Jetišov je malá vesnice, část obce Nihošovice u Strakonic. Dnes tam žijí jen dvě desítky obyvatel. Nejstarší záznam pochází z roku 1253, kdy je Jetišov uváděn jako sídlo vladyky Bohuslava.


 

Soběšice však zcela jistě vznikly dříve než tvrdí oficiálně stanovený letopočet - 1381. Například podle soudních akt pražské biskupské konsistoře jsou roku 1378 ve sporu o ustanovení faráře v Bukovníku jmenováni jako svědci Bohuslav a Vojtěch ze Soběšic. O svědcích více podrobností uvedeno v aktech není, zda jsou odtud rodem, nebo tam mají majetkovou držbu, či dokonce pouze bydliště coby poddaní. Jisté ale je, že obec již musela existovat, byla pojmem sídla i majetku. Skutečné založení tudíž sahá mnohem hlouběji před rok 1381, nezachovaly se však bohužel žádné písemnosti, takže přesný letopočet, kdy zde první osídlenci postavili obydlí a začali obdělávat půdu, není čím určit a doložit.

yprávěl kdysi pan učitel soběšickým dětem, že na vrchu Hůrka stávala ve středověku tvrz loupeživého rytíře, který se svými kumpány přepadával povozy kupců putujících Zlatou stezkou z Bavorska do Čech. Když měšťanům - prý Budějovickým a Plzeňským - došla trpělivost s lupiči, povstali proti nim, tvrz rozbořili a srovnali se zemí. Jestli měl starý kantor pro své vyprávění nějaké podklady, nebo se jen zajímavou báchorkou snažil dětem osvěžit hodiny dějepisu, už nelze zjistit. Ani pan učitel ani školáci, kteří to slýchávali a pak v dospělosti vyprávěli dál, už nežijí. Písemné záznamy o soběšickém loupežníkovi neexistují (alespoň dosud je nikdo neobjevil) a žádný archeologický průzkum, který by odhalil zbytky tvrze, se na Hůrce nekonal.

Pravdivá zato ale jistě bude jiná ústní pověst, podle níž byla na návrší nad vsí směrem na Bukovník svedena bitva se Švédy, z čehož má i pramenit název místa - Bitovín. Obecní kronika uvádí, že zde lidé dlouhá léta nalézali množství koňských podkov, ostruh a kusy zbraní. V době třicetileté války (1618-1648) procházela českou zemí švédská vojska několikrát i směrem do Bavorska a mohla se tu s oddíly rakouského císaře utkat. Bližší podrobnosti však známy nejsou, neboť historické knihy se o nějaké švédsko-rakouské bitvě u Soběšic nezmiňují, podobných střetů se v oné době událo mnoho.

oběšice byly vsí majetkově smíšenou - půda i poddaní nepatřili jednomu feudálovi, nýbrž náleželi pod několikero panství. Dokládá to například výpis z Berní ruly z roku 1654, v níž je uveden soupis půdy a soběšických poddaných. (Berně = daně. Berní rula – byl soupis obhospodařovávaných pozemků, který sloužil jako podklad pro výběr daní.) V uvedené době zdejší nevolníci patřili Johanitům strakonickým, vedeným velmistrem Rudolfem hrabětem Coloredem, dále Johanitům z Čimic, největší část jich náležela k panství žichovickému, v držbě Alžběty z Kolowrat a jen dva k bílenickému statku rytíře Zdeňka Ježovského z Lub. Od Kolowratů roku 1707 koupil žichovické panství (a tím i soběšické a damíčské statky) Jan Filip Lamberk, hrabě, později kníže, kardinál a pasovský biskup. Koncem 18. století pak panství přešlo z rakouské linie rodu Lamberků na bavorskou.

Obec tvořily jednotlivé selské dvory, místní lidé se podle velikosti hospodářství dělili na sedláky, zahradníky a domkáře. Postupem let přibývalo malých usedlostí bez půdy, jejichž majitelé vypomáhali na selských gruntech. V zápisech obecních kronik byli uváděni zemědělci rustikální (starousedlí), kteří měli za povinnost robotovat na panských polích - tak zvaném dominikálním majetku. Panským dvorem Lamberků, kteří drželi nejvíce statků, bylo číslo popisné 1 a bývalý ovčín.
Poddaní Lamberků měli - jak uvádí obecní kronika - mnohem tvrdší život než ti, kteří náleželi strakonické vrchnosti. Robota byla v Rakouském císařství zrušena až v roce 1848. Z té doby je zaznamenána historka, jak jeden soběšický poddaný Lamberků právě vezl dřevo z Žichovic do Strakonic, když se cestou doslechl, že byla robota zrušena. Vypřáhl tedy koně, shodil klády z vozu a jel domů. Což svědčí o tom, že svoji vrchnost v oblibě neměl. Úřady ale stejně donutily rebela práci dokončit. Jak známo z historie, císař Ferdinand V. nedal poddaným svobodu z dobrotivosti, ale až pod tlakem lidových bouří, a to ještě pozvolna a s podmínkami - z poddanských břemen se museli vykoupit a za získanou půdu zaplatit státu i vrchnosti dávky.

Mapa Čech, kterou nakreslil Jan Kryštof Müller roku 1720, byla první mapou, která zaznamenala existenci Soběšic.
(Více zajímavostí o vyobrazení obce na mapách najdete v rubrice Staré mapy.)

druhé polovině 19. století se vedly silné spory o obecní pozemky, pastviny a lesy, kronika uvádí, že měly výměru 406 jiter 702 sáhů. Což bylo zhruba 234 hektarů (jitro katastrální = 57,5464 arů, sáh čtver. = 3,60 m²). Spory se táhly více než padesát let a způsobily hodně rozepří mezi obyvatelstvem. První pokusy o rozdělení pozemků se objevily v roce 1854, ale pro nesoulad názorů se s dělením začalo až v roce 1864 za rychtáře Pelešky (po chalupě Průšky). O účast na parcelování byla požádána Královská komora pro země české v Praze a jejím výnosem ze dne 4. prosince 1872 bylo povoleno pozemky rozdělit mezi zájemce za úhrnný obnos 20 tisíc zlatých, splatný během 20 let, a úroky použít k prospěchu ostatních občanů. Ani přes výnos královské komory nebyly hádky ukončeny a obyvatelé žádali vyslání zemské komise. Objevovaly se mnohé nepravosti ve snaze získat co nejvíce z děleného majetku.
K samotnému soudu o dělení došlo až v letech 1889-1892. Někteří občané, kteří se zastupitelstvu postavili na odpor byli za něj dokonce obžalováni a u soudu v Písku uznáni vinnými. Josef Petřík byl odsouzen na 6 neděl vězení, František Bernad na 3 neděle, Josef Uhlík (Kursík) na 3 neděle, Václav Šandara na 3 neděle, Matěj Žejdl na 8 dní.

V roce 1894 se mělo přikročit ke konečnému rozdělení, ale Soběšičtí opět nesouhlasili. Proti způsobu rozparcelování byly neustále vznášeny námitky. Některé pozemkové díly byly už zaknihovány, ale po podání protestů se dělením opět zabývaly soudy. Nejvyšší soud ve Vídni dokonce rozhodl o neplatnosti aktů a nutnosti vymazání z knih, což dále zvýšilo zmatky, co komu vlastně náleží. Rozbroje za všechna léta neumělo vyřešit ani obecní zastupitelstvo, ani Okresní hejtmanství v Sušici, ani Zemský výbor v Praze. Spory se protáhly až do 20. století, nebyly vyřešeny k spokojenosti všech ani do zániku rakousko-uherské monarchie a urovnávaly se ještě po vzniku Československé republiky. Jak uvádí obecní kronika, hádky o dělení pozemků se staly příčinou nevole mezi druhdy svorně žijícím obyvatelstvem.

e školní výuuce docházely soběšické děti počátkem 19. století do Bukovníka. Když jich tam ale roku 1826 bylo ze všech okolních obcí 210 (z toho soběšických na šedesát), počali se lidé vzpírat a nechtěli připlácet na další podučitele. Radní proto zažádali roku 1831 o zřízení vlastní školy. Museli se zavázat k plnění břemen spjatých se školou - vystavět a udržovat v pořádku školní budovu, dodávat potřebné palivo a vyplácet služné učiteli v částce 70 zlatek stříbrných (zlatky stříbrné se razily v Rakousku do roku 1892, poté byly nahrazeny korunami).
Prvním soběšickým podučitelem se stal František Kolář, který se na podzim roku 1834 přistěhoval do vsi a učil provizorně v č. 46 U Dragounů. Pro školu vyhlédla obec místo na návsi, kde dříve stávala kaplička Panny Marie Sněžné a již na jaře 1836 se v budově začalo vyučovat. V tu dobu tam chodilo 80 dětí. Od roku 1880 se vyučovalo už ve dvou třídách a od roku 1891 byla povolena i třetí třída. Vždyť sčítání lidu rok předtím zaznamenalo 974 obyvatel v obci, 436 mužského a 538 ženského pohlaví.

ři sčítáni lidí v roce 1910 měly Soběšice 990 obyvatel. Což bylo historické maximum, od té doby se počet lidí trvale žijících v obci snižuje. Živili se hlavně zemědělstvím. Pěstovali žito, ječmen, vikev, pelušku, čočku a hrách. Z okopanin brambory, zelí, tuřín (jako potravinu i krmivo), pěstoval se zde i len. Počátkem minulého století se ve vsi dokonce zpracovával a tkalo se z něj sukno. Posledním tkalcem ve vsi byl starý Vojtínek (Bernad).

Obec vlastnila 75 hektarů, 23 arů a 92 m² lesů, nejlépe se dařilo smrku, borovici a modřínu. Ačkoli v okolí se ve velké míře pěstovaly buky (v mačických a žichovických lesích a dokladem toho je i jméno Bukovník), v soběšických lesích se téměř nevyskytovaly. Hospodáři měli zřejmě větší zájem o rychleji rostoucí dřeviny. Stromy byly vysázeny i podél silnice vedoucí přes náves. Staletá lípa stála na panském dvoře (čp. 1) před stodolou, když byla v roce 1906 poražena, měla v průměru 1,4 metru.

Sčítání dobytka v roce 1925 zaznamenalo v obci 37 koní, 526 kusů hovězího dobytka, 119 ovcí, 66 koz, 186 prasat, 131 králíků, 1485 slepic, 79 kohoutů, 239 husí a 4 krůty. Skutečná čísla byla pravděpodobně vyšší, neboť lidé se při sčítání obávali daní či poplatků a uváděli nižší počty. Včelstev se odhadovalo na 50 úlů. Z řemeslníků zde bylo nejvíce zedníků, truhlářů a kolářů. V roce 1926 jsou uváděni 2 kováři, 3 obchody, 3 obuvníci, 2 krejčí, 1 řezník a 2 tkalci. Dále 4 hostince, 1 filiálka konzumu, 3 mlýny, 2 pily, 1 obchod s vejci a 2 hokyně. Po domácku se vyráběly nejšle čili dřeváky, nůše, košíky, kosišťata, hrábě, ošatky na chleba. Na Parýzku se vyrábělo cementové zboží, u silnice za novou školou stávávala cihelna.

Zedníci a stavební dělníci pracovali u různých firem zejména v Plzni. Pěšky chodívali v neděli odpoledne do Žichovic na vlak a zase pěšky se po týdnu vraceli. Ženy, které zůstaly doma s dětmi, musely hospodařit na polích. V zimě chodily do lesů party drvařů na práci, kterou nazývali panskou robotou, neboť místo platu dostávali chvojí, vršky stromů a pařezy. Ženy domkářů a nemajetných jezdily do řepných krajů na pletí a okopávání cukrovky. Za sezónu si vydělaly 500 Kčs i více. Na podzim se jezdilo i s dětmi do okolí Žatce na česání chmele. Ještě dříve - za Rakouska - chodívali Soběšičtí na chmel údajně i do Bavorska, a to pěšky.

nes lesnatý vrch Hořice vyčnívající nad obcí býval holý (více fotografií v rubrice Fotky z archivů). Jako první se přičinil o jeho osázení stromy učitel Šafařík už kolem roku 1890 a v této snaze pak pokračovaly další generace. Někteří lidé ze vsi zjistili, že vápenec z Hořice lze pálením zpracovat na vápno a postavili na severním okraji kopce lom a provizorní pec. Vápno bylo velmi kvalitní. Kvůli nedostatku financí, nedokonalosti pece i nepochopení některých podílníků nakonec ale s pálením přestali. Přesto ho vypáli tolik, že škola dokončená roku 1911 se stavěla údajně jen pomocí soběšického vápna. Hlavním organizátorem těchto pokusů byl Václav Řehoř, který s pálení skončil až ve 40. letech. V souvislosti s těžbou vápence se objevovaly i zprávy o úmyslu vybudovat odbočku železnice do Soběšic a těžit vápenec z vrchu Hořice průmyslově. Z plánů naštěstí sešlo a Soběšice nepřišly o svoji malebnou dominantu.

Až neuvěřitelně zní dneska fakt, že v obci fungovaly tři hudební kapely a v každé druhé chalupě se našel nějaký muzikant. Posledním kapelníkem ve vsi byl Karel Kroupa, který měl díky své proslulé kapele přezdívku soběšický Kmoch. Mnoho lidí, které neuživilo zemědělství, odjíždělo za prací k cirkusům do cizích zemí.

astupitelé v první polovině 20. století se příliš nepřičinili o rozvoj vesnice. Jak praví obecní kronika, panovala mezi nimi určitá sobeckost a zášť. Sváry vzniklé při dělění obecních pozemků přetrvávající více než půl století poznamenaly život obce. Mimo postavení nové školní budovy v roce 1911, nezaznamenaly Soběšice výrazné zvelebení, ačkoli měly poměrně velké příjmy z obecních lesů. Vždy když byl podán někým návrh na vybudování něčeho nového, našel se jiný radní, který protestoval, aby snížil prestiž konkurenta a vyzdvihl svoji. Například připojení Soběšic na elektrickou síť bylo navrženo již v roce 1932, kdy bylo založeno Družstvo pro rozvod elektrické energie v Soběšicích. Zastupitelstvo však odmítlo dát příspěvek na budování rozvodů a z úmyslu sešlo. Slavnostní rozsvícení obce se proto konalo až 17 let poté, v roce 1949. Podle zápisů z obcecního zastupitelstva podobným způsobem skončily i návrhy na zavedení vodovodu, jenž měl zmírnit nouzi o vodu, kterou obec trpěla, návrh na kanalizaci či další výstavbu.

V roce 1923 byl na návsi postaven pomník padlým vojínům v 1. světové válce. Náklady činily 5440 Kč a 10 hal. Kámen na něj přivezli stavitelé ze Stružinců.

Jako významný pokrok vnímala obec v roce 1930 zřízení státní autobusové, tzv. poštovní linky Horažďovice - Soběšice - Nezdice. Nejen kvůli spojení s městem, ale lidé se pyšnili i tím, že jméno obce zaznělo v souvislosti se zřízením spoje při jednání Parlamentu v Praze. Pro malou vytíženost však byl provoz 31. 1. 1933 ukončen.

Velikou snahu o zvelebení obce vyvíjel na přelomu 30. a 40. let zejména řídicí učitel Rudolf Pešek. Poté, co Němci zabrali Sudety a česká Šumava přišla o nejznámější letoviska, vymyslel a prosazoval program Lepší Soběšice. Ten měl znamenat rozvoj a zkrášlení obce, aby se zdejší kraj stal přitažlivý pro turisty a rekreanty z vnitrozemí. Lesy přinášely do obecní pokladny dost peněz na investice a pochopení našel i na úřadech v Sušici a v Praze, které přislíbily subvence.
Měla být upravena náves, silnice přes celou ves vydlážděna žulovými kostkami, vybudovány chodníky, kanalizace, koupaliště, hřiště pro mládež, na Hořici měl vzniknout park a být vystavěn kostelík. Uvažovalo se o kulturním domu i měšťanské škole. Podána byla žádost o zřízení telefonní a poštovní stanice i autobusového spojení do Sušice a Strakonic.
Sušické Listy otiskly v lednu 1941 dokonce oslavný článek o soběšické snaze stát se vzornou obcí. Jak ale popisuje obecní kronika, úsilí skončilo nezdarem. Největší díl viny připisuje kronika řevnivosti mezi občany a také Václavu Kolářovi, který se přihlásil k německému občanství a sledoval v obci vlastní zištné zájmy. Zorganizoval petici proti zvýšenému rozpočtu na zvelebování. Podepsalo ji 93 občanů, z nichž pak 70 podpis odvolalo, když úřad v Sušici prošetřoval důvody protestu. Tehdejší kronikář obce Josef Sváta situaci doslova komentoval: Je to smutná historie, jak se vedení obce, zastupitelstvo a občané zúčastnili úsilí o zvelebení Soběšic. A v kronice vše popsal - dle jeho slov - pro výstrahu a příklad budoucím generacím.

Definitivně pak program Lepší Soběšice zhatila stále se zhoršující válečná situace a přitvrzující postup německých úřadů. Přesto byl alespoň postaven v červenci 1943 na Hořici vyhlídkový pavilón - údajně bez úředního povolení. V době války byly taneční zábavy zakázány, ale hned po jejím skončení v altánu často vyhrávala muzika a tancovalo se. Od září 1943 začal fungovat ve staré škole na návsi poštovní úřad a rok předtím, v únoru 1942, spustil autodopravce Karel Vojík v hostinci U Korálů promítání stálého biografu. První uvedený film To byl český muzikant provázel velký zájem a nával lidí.

opisovat zdejší události v 2. polovině 20. století je obtížné, protože publikace z roku 1981, která je jedním z pramenů k tomuto textu a jež byla vydána k 600. výročí založení obce, je pochopitelně poplatná své době a hodnotí toto období nekriticky. Na druhou stranu by bylo stejně nehistorické posuzovat minulé události opačně jednostranným pohledem bez vnímání dobových souvislostí. Období po roce 1948 bylo bezpochyby dobou nesvobody a páchání křivd, na venkově zejména při kolektivizaci, pro soběšické občany bylo ale také časem zlepšení životních podmínek a rozvoje obce.

Smyslem těchto stránek není politické hodnocení historie, proto se omezím na suché zachycení faktů:
Koncem 40. let začala fungovat provozovna občana Benady na zpracování lesních plodin. Byl to první náznak průmyslové výroby v Soběšicích. Později se stala součástí potravinářského podniku Mykoprodukta, nakládaly se zde například houby, ale i šneci pro export do Francie, zpracovávala se cibule, kterou vozívaly kamiony z Moravy, i další potravinářské komodity. Dnes již provozovna nefunguje.

roce 1952 založil přípravný výbor (jeho předsedou byl Jan Harant, místopředsedou František Blatský) s 10 přihláškami Jednotné zemědělské družstvo. Hospodařit začalo jen na 52 hektarech (v té době bylo v obci 760 ha půdy). Prvním předsedou JZD se stal Josef Dryje. V roce 1957 vstoupili do družstva další, značná část obyvatel však stále hospodařila soukromě. V roce 1960 se JZD Soběšice sloučilo s JZD Damíč a rok poté dostalo název JZD Stráž Soběšice, v roce 1962 se připojili družstevníci z Bukovníka a v roce 1963 z Mačic. Mimo družstvo v tu dobu hospodařilo 42 soukromých zemědělců soběšických, damíčských jedenáct. V roce 1972 byl zesíleným politickým a ekonomickým tlakem státu donucen vstoupit do družstva zbytek soukromníků, celkem s 220 hektary půdy. Po listopadu 1989 se JZD Stráž Soběšice transformovalo na Obchodní družstvo Soběšice.

V roce 1973 bylo postaveno na návsi místo zbouraného hostince U Motlů kulturní zařízení se sálem a restaurací.
V roce 1974 byl vybudován obecní vodovod.


Obecní kroniku z let 1927 - 1945 lze číst v digitální podobě ve Státním oblastním archivu:

 

 

 

Ve Státním oblastním archivu je možné prohlížet i digitální podobu farních knih z Bukovníka: